Pokračujeme dál...

Pokračujeme dál v cestování a po malé přestávce i v psaní, zde je odkaz na náš nový "Malajský deníček" pokud vás zajímá, jak se nám vede, může si rozkliknout odkaz

 

http://lucieajanmalajsie.blogspot.com/

 

 

 Zdravíme do Čech a přejeme hezký den, Jan a Lucie

14. Chennai, Madrás

Chennai hlavní město indického státu Tamilnádu známé také jako Madrás. Se svými 4 miliony obyvatel je 5. největším městem Indie.

Náš pobyt v Chennai je spíše odpočinkový, v pondělí odlétáme do Malajsie. Přijeli jsme sem v sobotu 11. 10. 2014 okolo 14 hodin a hned po vystoupení z autobusu jsme si došli na oběd do první Indické automatické restauraci J (http://afoodbox.com/) byla hned za rohem autobusového nádraží (Koyambedu Private Bus Terminus). Jídlo jsme si snědli u stolečku na střeše této restaurace, která nám také nabídla úžasný výhled na okolí a hlavně na tržnici Koyambedu Market naproti…

 

Domlouváme si rikšu a vyrážíme k hotelu poblíž letiště. Cesta rikšou, opět úžasná, co všechno člověk po cestě vidí, se nedá ani popsat J… Stejně taková je i Indie, nelze jí popsat v několika větách ani v rozsáhlé knize, Indii člověk musí vidět a hlavně zažít na vlastní kůži. Zažít si tu svůj vlastní příběh a Indii pak do smrti milovat, nebo ji nenávidět. Každý totiž vnímáme jinak...

Po nějaké době jsme našli i relativně slušný hotel a konečně si dali sprchu. V podvečer jsme si pak vyšli na procházku do přilehlých uliček obdivovat trhy a koupit si něco k večeři. Narazili jsme i na skupinku lidí, kteří za doprovodu hlasité hudby na ulici slavili jeden z Hinduistických svátků…

 

    Neděle pak byla obdobná, prohlídka trhů a odpočinek před cestou na pokoji, zítra před 21 hodinou nastoupíme do letadla a s mezipřistáním na Srí Lance pak budeme pokračovat do Kuala Lumpur. Tam dorazíme okolo 14 hodiny (v ČR asi 8 hodin ráno). Tímto děkujeme každému, kdo si na tomto blogu přečetl aspoň řádek a tím si i vzpomenul na nás dva J s pozdravem Jan a Lucie.

 

...další naše fotky z Chennae můžete shlédnout zde...

 

 

13. Loučení s Goa

Pláže a plážová městečka začínají pomalu ožívat a očekávají příliv turistů. Staví se už i plážové restaurace, bary a objevují stále nové a nové stánky a oblečením a suvenýry. Sezóna je za dveřmi! My se s Goa ale loučíme, ano je to tak. Sen jsme si splnili, i když jen krátce a jdeme se přiblížit dalšímu J...

 

Provozovali jsme Guesthouse poblíž Benaulim Beach celkem 2 měsíce. Za tuto dobu jsme u nás přivítali 6 hostů. Reakce na ubytování byly až překvapivě dobré a s některými hosty jsme v kontaktu stále, přes internet. To nás velmi potěšilo, protože více než měsíc jsme strávili úklidem a celkovým vylepšováním stavu domu a pokojů… Zrovna v době co se náš život v Benaulimu začínal pomaličku přibližovat stereotypu, našel Honza náhodou na jednom cestovatelském webu nabídku práce, která nás více než oslovila. Po několika dnech komunikace přes emaily, jsme uznali, že se tato nabídka pro nás nemusí už nikdy opakovat a, že jsme vlastně na něco takového čekali ještě dříve, než jsme vůbec začali přemýšlet o Indii a přijmuli jsme ji. Sice s trochu těžkým srdcem, protože budeme muset opustit Gou a náš Guesthouse, zrovna když se začal rozjíždět, dokonce jsme museli pár rezervací zrušit…

Naše cesta tedy bude pokračovat dál, do Malajsie, přesněji asi 100km od hlavního města Kuala Lumpur do přírodní rezervace Janda Baike J. Našli jsme si levné letenky z Chennae (na 13. 10. 2014), teď se tam ještě nějak dopravit. Zvolili jsme vlak, vlaky a cestování vlakem k Indii tak nějak patří si osobně myslím. Jízdenky jsme si vyrazili rezervovat, hned jak jsme si našli číslo vlaku, co jezdí z Margaa (vlaková zastávka Madgaon) přímo do Chennae, zjistili jsme také, že jezdí jen ve čtvrtek. I když jsme byli jízdenky rezervovat 5 dní před odjezdem, vlak už byl plný, úředník nám nabídl čekací listinu, tam bylo před námi 13 lidí… Škoda, ale pro příště víme, že rezervovat je třeba ještě dříve. Nechtěli jsme nic riskovat, tak jsme ještě ten den zajeli do Colvy a v jedné z cestovních kanceláří si koupili jízdenky Sleepbusem z Margaa přímo až do Chennae na pátek 10. 10. 2014 v 19 hodin.     

 

V pátek jsme se po poledni rozloučili s Johnnym, předali mu klíče a on nás odvezl na autobus. Čekání jsme si zpříjemnili v kavárně naproti autobusovému nádraží.  Chvilku po 19 hodině, jsme se konečně autobusu dočkali a vyrážíme. Napadlo vás někdy, jak se cítí vojáci v tanku, nebo prádlo v pračce? Tak věřte tomu, že dost podobně jako cestující ve Sleepbusu. Na rozdíl od obyčejného autobusu se sedadly, tady jsou lůžka, dvě jednolůžka nad sebou nebo dvě dvojlůžka. Hází to tam s vámi nahoru, dolů, doleva, doprava, někdy musí řidič prudce zabrzdit, no a nejhorší je, když se sejde několik zatáček hned za sebou. No co vám budu povídat, i když jsme už několikrát Sleepbusem jeli, díky této cestě, si na můj seznam nezbytných potřeb příště dopíšu velkými písmeny i kynedril a dostatek igelitových sáčků (pozn. důkladně zkontrolovat jestli nejsou děravé). Tuto z počátku nepříjemnou cestu, dlouho asi 1000km, jsme ale absolvovali oba nakonec v pořádku a v sobotu 11. 10. 2014 po 14 hodině vystoupili v Chennai.

 

12. Vasco da Gama

V pátek odpoledne 3. 10. 2014 se připravujeme na výlet do města Vasco da Gama. Je asi 30 km vzdálené od Margaa. Město je pojmenované po známém mořeplavci, který několikrát navštívil břehy Indie a rozvíjel zde obchodní vztahy. Vedle přístavu kde kotví mnoho větších i menších nákladních lodí je tady i mezinárodní letiště Dabolim. Dá se sem dopravit i vlakem, my jsme zvolili autobus. Cesta z Margaa nás stála 25 Rps na osobu (9 Kč). Na autobusovém nádraží ve Vasco da Gama , kde jsme vystupovali se míjí autobusy pokračující do mnoha dalších měst nejen v Goa. Zahlédli jsme na příklad  i autobus do města Badami které je v sousedním státě Karnátaka, v tomto městě s jeskynními chrámy jsme byli vloni…

 

Ve Vasco da Gama jsme především obdivovali pohled na přístav a obrovské lodě. Bohužel se nám nepodařilo nalézt místo, odkud by se dali stejně tak pozorovat i přistávající letadla. Ty jsme pořádně neviděli, ale o to víc slyšeli. Na to, že letiště Dabolim je ještě pár kilometrů za městem, díky obrovskému hluku mísícího se s hlukem ulice nám připadalo, že snad startují za rohem. K vidění byla i barevná výzdoba domů, obchodů, aut, motorek a kapliček v podobě květinových girland. Tato výzdoba jde vidět často, ale né v takové míře, lidé v celé Indii si připomínají narození M.Gándhího (2. 10. 1869) a jako je to i u jiných slavností a festivalů slaví se několik dní. 

Opouštíme toto 3. největší město státu Goa a vracíme se do poklidné vesničky Benaulim. Cesta autobusem je stejně nejlepší. Vítr vás příjemně ovívá a chladí, do toho hraje nad hlavou z repráků někdy i příjemná indická hudba a krajina okolo ubíhá. Ubíhá celkem rychle, protože řidič stařičkého autobusu jede co to dá J s plynem na podlaze. Za to život v krajině ubíhá pomalu a na první pohled i bezstarostně… Na ten druhý pohled až tak bezstarostný není, když si člověk všimne pobíhajících, nahatých dětiček ve slumech na kraji města. Jejich domov není nic víc než modrá plachta a pár klacků co ji podpírají…        

11. Jak se v Indii nakupuje

Že se tu dá koupit snad vše až takové překvapení v 21. století není… Přece jen Indie není jiná planeta ani zapomenutý kout země, kam ještě nevkročila civilizovaná noha J. Ale že se skoro vše, dá koupit na ulici, to už překvapení, aspoň tedy pro mě je… Lidé prostě na ulicích žijí, takže i nakupují a prodávají. Někdo obchoduje na tržnicích, kde jsou provizorně vypadající stánky, jiný si jen sedne na chodník a rozloží si před sebe nabízené zboží. 

Na tržnicích je mnoho prodavačů s ovocem, zeleninou a textilem můžete si tady také koupit i elektroniku nebo nádobí, plynové vařiče apod. … K nákupu dostanete vždy stvrzenku a v případě elektroniky i záruční list. Sice to na první pohled nevypadá, ale tohle není černý nelegální obchod, jen se uskutečňuje pod širým nebem nebo modrými plachtami stánků.

Jak máme také vypozorováno, Indové dokáží i spravit skoro vše. Vídáme, opravny, kde se zalepují duše kol (i kol od aut), v jednom obchodu s elektronikou v Benaulimu pán opravuje větráky nebo v Margau stále na jednom místě sedávají ševci, co opravují na počkání boty, deštníky a kabelky. Šikovní lidé, každý se živý jak umí…

Co jsme ještě nevypozorovali je „pracovní doba“ Indů. Okolo 14 až 15 hodiny se plno obchůdků zavírá i trhovci jednoduše přehodí přes zboží plachtu nebo jí obalí celý stánek a jdou domů, asi obědvat.  My už většinou po obědě jsme a teprve vyrážíme nakupovat…takže máme většinou smůlu… Jako třeba teď, tento týden jsme měli vegetariánský, nepočítám jeden den, kdy jsme si k večeři koupili malé párečky. Vegetariánský týden proto, že jsme se prostě nemohli trefit do otvíračky místních dvou „řezníků“. Jeden prodává mražená kuřata a vepřové, ten druhý má kuřata živá. Obchůdek s mraženým masem jsme neviděli otevřený ani ráno, možná maso došlo. Prodejce živých kuřat jsme dopoledne vídali sedět venku. My jsme dopoledne vyráželi na pláž, kuře jsme sebou tedy vláčet nechtěli J. No a okolo 15 hodiny, když jsme se vraceli tam už neseděl. Kuřátka v klecích pípala, ale prodavač nikde.

Dneska jsme strávili den na tržnici v Margau a opět žádné maso. Ještě žárovky jsme chtěli dokoupit, to až v Benaulimu, ale jak jinak než zavřeno J. Vyrazíme tam tedy k večeru… A co nevidíme, prodavače s kuřaty, jak si zase hoví na židličce. Hurá!!! Kupujeme rovnou 2 kuřata, 1 kg za 120 Rps asi 45 Kč. Dokonce nám je i zabil a dvěma rychlými pohyby svlékl z kůže. Paráda. Porcovat jsme je nechtěli, to je k vzteku. Dělají to snad kombajnem, rozsekají ho hlava nehlava s kostmi, vnitřnostmi prostě je jim to fuk. Takhle dostanete kuřecí maso i v restauracích, přijde mi, že je tam víc kostí než masa… My jsme dnes večer šli domů s radostí, že budeme mít konečně maso a zaručeně čerstvé, škubalo sebou ještě když nám ho dával do tašky...

...Odkaz na naše další fotky z tržnic...
 

10. Jak v Indii pereme

Určitě každý už viděl obrázky Indických žen, jak perou kopy prádla. Mnohdy perou ve vodě špinavější než je prádlo samo. Ale někde je to dokonce výsada mužů takto prát, ženy „pouze“ nosí. Takto je to například v Mumbaii, v jedné z velkých veřejných prádelen…

Jinak aspoň tady, má moderní Indická žena pračku.  Takovou pračku polo-automatku J.  Ale díky Bohu za ní. Naše první praní, před dvěma týdny, bylo dost komické. Naházeli jsme roztříděné prádlo dovnitř, zapnuli napouštění vody (studené), teplou jsem tam přilila po kyblíčkách. Tahle pračka totiž nemá topné těleso. Podle oka odhadnu, že už by tam mohlo být vody dost, tak přisypeme prášek. Zase od oka, rovnou do té vody s prádlem. A teď si poradit se třemi kolečky navrchu pračky, samozřejmě anglicky popsanými. Nastavím tedy čas a sílu praní… Kolečko s ciferníkem pomalu odpočítává čas, ale nic se neděje, koukáme na pračku jak z jara… Tak co je rozbitá L ? Ne, jen nemáme zapnutý el. proud J… Každá zásuvka tu má svůj vypínač, takže když je něco zapojené šňůrou ve zdi neznamená to ještě, že to bude fungovat. Tak po zapnutí, už je vše Ok, pere jako divá.

A my si jdeme dát kávu... Najednou příšerný zvuk až v nás hrklo, jako bzučák u dveří. Rozhlížíme se, co to je. Byla to samozřejmě pračka. Drnčela jako blázen, najednou to přestalo a přestala i prát. Aha, signál že už je dopráno J. Otočím dalším knoflíkem, tím se vypouští voda, hadice je krátká, takže na zem. Naštěstí tu v koupelnách mají v rohu odpad, kam vše steče. Teď se prádlo přendá do ždímačky, ta je úžasně výkonná. Když se dobře nastaví, prádlo je pak skoro úplně suché. Nakonec ještě musím trochu vypláchnout pračku, protože tam občas zbyde trochu pěny, nebo špinavá voda, ale jinak dobrý J. Úplně nejlépe to mají vyřešené jedni z našich sousedů, ti mají stejnou pračku venku u cesty... Prádlo vyndají a hned můžou sušit…

9. 15. - 16. 9. 2014

Tak dneska se naše toulavé nožky, které nás už nějakou dobu svrbí, mohli zase provětrat o nějaký ten kousek dál...

Včerejší překrásný slunečný den jsme strávili doma, čekáním na Johnnyho. Byli jsme domluvení na zaplacení dalšího nájmu. K našemu překvapení Johnny žádal všechny nájmy do konce roku, tolik peněz my ale k dispozici nemáme. Zvlášť když se plážová sezóna ještě nerozběhla, turistů je tu jen pomálu navíc většinou jen projíždějí a není divu, pláže ještě nestojí za to. Jsou zanedbané, špinavé, nejsou tam postavené restaurace, které poskytují zdarma lehátka se slunečníky… Ani nevíme, jestli nám Bussines půjde tak jak bychom si představovali, tak proč se honit a shánět tolik peněz? Třeba za měsíc zjistíme, že dům je sice prostorný a celkem hezký, ale turisti o něj prostě nemají zájem. Je pro ně daleko od pláže a všech barů, nebo si chtějí užívat svoji zaslouženou dovolenou ve větším luxusu, který náš Guesthouse nemůže nikdy nabídnout… Nebo se na tomto místě jednoduše přestane líbit nám dvoum…  I s těmito možnostmi počítáme.  Nutno říct, že jsme tu ztratili plno sil, potu a i nějakých těch peněz. A za nic? Necháme to tu jen tak?

Po dni stráveném v nejistotě a s hlavou plnou nápadů na jaké místo pojedeme dál…? Jestli se tam usadíme nebo jen tak budeme cestovat a poznávat tuto neuvěřitelnou, na jednu stranu překrásnou a na druhou stranu krutou zemi podobně jako vloni…? Okolo 22 hodiny voláme Johnnymu, kdy tedy přijede a jestli si máme sbalit... Sdělil nám, že přijede ráno v 9 h.

Ráno v 8.30 ještě ležíme v posteli a přemýšlíme. Jestli teda máme už vstávat, nebo ještě ne? Indové a dochvilnost, to jsou dvě odlišná slova, včera jsme na něj čekali celý den… 8.45 venku se ozývá klakson auta, Honza vybíhá ven, přijel Johnny. Nakonec s úsměvem na rtech a slovy „ No Problem“ jsme se nějak domluvili… Jen naše toulavé nožky, ještě nějakou chvíli musíme udržet na uzdě…J  Zvládneme to?

 

8. Internet

2.-9. 9. 2014

Je pro mě až neuvěřitelné jak ten čas letí, v domečku v Benaulimu jsme už přes týden a v Indii skoro měsíc. Cíl cesty (najít a pronajmout si dům) jsme splnili nad očekávání velice rychle. Teď už jen dokola uklízíme, poopravujeme a zařizujeme…

Johnny nám hned druhý den, nechal zapojit televizi a my se už od prvního dne snažíme o vyřízení internetu. Velice těžký úkol… Na Jonnyho radu jedu v úterý 2. 9. 2014 do Margaa hledat BNSL Office, nedaleko centra. Potřebujeme také indické sim-karty, hned vedle zastávky v Margau, kde vždy vystupujeme je stánek Vodafonu. Za celkem přijatelnou cenu mají v akci 1 simku + 1 zdarma, včetně kreditu a mobilních dat. I když je sim-karta dobíjecí (buď si kredit koupím a nebo nekoupím a sim-kartu můžu klidně vyhodit, není to přece jako u paušálu, kde jsem vázán smlouvou…) je okolo koupi neskutečných papírů. Prodejce požaduje kopii dokladu totožnosti a pasovou fotografii. Tento postup platí i pro Indy a praktikuje se téměř u všech služeb…Fotografie co jsme si za draho nechali udělat v ČR už jsou pryč. Musím tedy najít Indického fotografa. Po několika minutovém hledání, se dostávám do vybydleného domu v příšerném stavu a konečně vidím Foto prodejnu. Fotky mi udělali na počkání a za 8 pasových fotografií jsem v přepočtu zaplatil 3,50 Kč J. Sim-karty jsou koupeny, prodejce mě ještě upozorňuje, ať druhý den zavolám na informační linku Vodafone pro aktivaci sim-karet a tam si ještě jednou ověří mojí totožnost…

Tak a teď internet… Vcházím do BSNL Office, všude plno papírů a fronty. Fronty nebyly ani tak dlouhé a úředník za stolem lidi celkem rychle odbavoval. Indové však neumí stát a čekat ve frontách… Jak jsme už několikrát zažili tak se všichni strkají, předbíhají a překřikují, aby náhodou nebyli druzí… Takže když se konečně dostanu na řadu, vysvětluji co potřebuji, úředník mě pošle jinam. Přetrpím druhou frontu a tam mi také řeknou že jsme špatně… Když úřednici říkám, že mě poslali k ní, tak mi tedy vyhoví a podává mi formulář. Formulář má 4 strany, nikde se nezmiňují ani o rychlosti internetu ani o ceně, formulář tedy vyplním a přilepím na něj fotku. Úřednice ho vezme do ruky a hned na mě křičí, že potřebuje „proof“. Nechápu co chce, několikrát jí žádám ať mi to ve formuláři ukáže nebo napíše co potřebuje… Ona si mě ani nevšímá, baví se s kolegou a pak jen křikne „proof, proof!“… Tohle pokračovalo asi 20 minut… Pak mi došla trpělivost, strhl jsem z formuláře fotku a odešel…

BSNL Office

Až doma jsme se dopracovali k tomu že proof je anglicky důkaz a že asi potřebuje důkaz o adrese, že tu opravdu bydlíme…  Což, kromě paragonu o zaplacení nájmu nemáme a paragon nestačil… V neděli volal Johnny jestli je vše Ok a jestli něco nepotřebujeme. Říkal jsem mu tedy, že jsme internet ještě nezařídili a on na to že s „proof of Adress“ nebude problém, druhý den v 10 ráno přijede…

Pondělí 8. 9. 2014 je 1O hodin a Johnny nikde J… Na indickou dochvilnost se nedá spoléhat. I když nám na sebe dal 2 telefonní čísla a jinak než s mobilem u ucha není většinu Indů vidět, ani nezavolal… My v klidu uklízeli a odpoledne si byli zaplavat v moři. Johnny dorazil okolo 18 hodiny, donesl nám dva účty za elektřinu z ledna a května 2014 (bez jména, jen adresa domu). To je „proof of Adress“, to prý bude stačit… J tak uvidíme…

7. Benaulim a náš domeček

Po deštivém týdnu se 1. 9. 2014 probouzíme do krásného slunečného rána… Týden to byl opravdu dlouhý. Vytrvalé husté deště nám toho moc nedovolili, takže jsme většinu dnů strávili na pokoji hotelu… Když jsme se tu ubytovávali, radovali jsme se z bazénu, který jsme nakonec navštívili jen jednou a z internetu, který měl příšernou rychlost a stále vypadával, nakonec i sprcha byla jen vlažná (a to jen 2x, jinak studenáL)… Dnes ráno hotel opouštíme a po snídani máme schůzku s naším mladíkem z infocentra „Evím“. Jedeme s ním a jeho známým Johnym do vedlejšího městečka Benaulim.   

Tam jsme si od Johnyho pronajali dům. Po příjezdu vyplňujeme nezbytné dokumenty a radíme se s „Evím“ kde v Margau zařídit internet… Začíná nám ten pořádný kolotoč, do včerejšího dne jsme si jen odpočívali a výletovali. Teď nás čeká jen práce J.

Dům je prostorný a má i malý pozemek okolo, kde rostou ovocné stromy které ani neznáme, dokonce i mango a jakési příjemně voňavé koření. Nachází se v klidné čtvrti a je jen kousek od centra Benaulimu a jeho řady obchůdků a restaurací. Nedaleko je i jedna větší křižovatka jménem Maria Hall, kde se míjí autobusy mířící do Colvy, Margaoa a směrem na Cavelosim. Na ní je i menší tržnice, kde můžete koupit zeleninu, čerstvé ryby, živá kuřata nebo třeba květiny… Cesta na pláž od domu trvá pěšky asi 15 minut…

Po tom co jsme si po několikáté důkladně prohlédli celý dům a zkontrolovali, kde nám co chybí, kde je prasklá žárovka a tak vyrazili jsme autobusem do Margaa. Než nakoupíme několik nezbytností hledáme tu správnou kancelář kde nám zařídí internet. Ve spleti uliček a ruchu města nám to nějakou dobu trvá… Navíc se v těchto dnech slaví několika denní hinduistický Ganeshi festival. Město je nazdobené fáborkami a i celé dlouhé ulice přímo obmotané barevnými žárovičkami. Na několika rozích procházíme okolo stánku s věřícími, kteří se přišli poklonit a pomodlit se u velké nazdobené sochy boha Ganéshi. Tento sympatický bůžek s kulatým bříškem a sloní hlavou má přinášet blahobyt, moudrost, pomáhá také odstraňovat překážky a při psaní a jiných uměleckých činnostech …

Nám se však nedaří nalézt správnou kancelář, jsme unavení a hladoví, vzdáváme to, necháme to na zítra... Večer po nákupu potravin ještě začneme s úklidem našeho pokoje a spodní kuchyně. Velký úklid dalších 5 pokojů a koupelen nás (tedy hlavně mě) čeká až zítra...

6. Monzuny

V pondělí 25. 8. 2014 jsme v Indii 11. den. Jak jsem se již zmiňovala, je pořád období monsunů. Zatím jsme na vlastní kůži k našemu štěstí toto období pořádně nepocítili… Větší liják nás doprovázel cestou autobusem z Kolhapuru do Panjimu a to jen v noci. Jinak přes den se nám jen asi dvakrát stalo, že poprchávalo, jen okolo 15 minut. Občas také sprchlo v noci, ale to je moc příjemné, vyčistí se a odlehčí vzduch. Jinak teploty se tu i v noci pohybují okolo 30°C. Je spíše polojasno a vlhkost vzduchu je vysoká (díky tomu aspoň ve dne nelétají moskyti a jiná otravná havěť J). Díky dešťům je okolí zelené a na kdejakém smetišti nebo v příkopě rozkvétají květiny a keře (např. Ibišky…)    
  

 

Monzunový den zažíváme tady až dnes (25. 8. 2014). Déšť začal na okna a střechy bubnovat už v noci a celý den to pokračuje mrholením… Dopoledne jsme měli sjednanou schůzku s jedním mladíkem z infocentra, kam chodíme skoro denně na internet. S notebooky si vždy sedáme na terásku přilehlé restaurace, kde obstojně chytáme wifi  a objednáváme si snídani a kávu. Dnes ale mají v restauraci zavřeno, na snídani musíme tady jinam… Od staršího kolegy v infocentru se dozvídáme, že náš mladík přijede ve 12 hodin. Tak zatím jdeme courat po krámkách a domlouváme si i hotel s bazénem a internetem kam se přestěhujeme zítra. U Benedikta je to fajn, ale stejně každý den vyhazujeme peníze za připojení k internetu, tak tady to budeme mít v pohodlí hotelu a bez dalších příplatků, jak jsme si usmlouvali s usměvavým recepčním… Chvilinku před 12 se vracíme k infocentru, mladík nikde… Indický způsob života nikam nespěchá, vše je jim tak nějak fuk, takže nás to ani nepřekvapuje, že tu není. Čekáme dál…nakonec jsme čekali přes hodinu (to už jsme překvapení byli J). Schůzka však dopadla úspěšně, závazně jsme se domluvili na zítra na ráno. Pojedeme se s ním podívat na dva domy v okolí…

...další fotky flóry a fauny z naší cesty zde...

5. Cavelossim

Ve čtvrtek 21. 8. 2014 jsme si udělali malý výlet do nedaleké plážové vesnice Cavelossim.  Je vzdálená asi 15 km od Colvy (po pláži je to asi tak 10 km). Dojeli jsme tam autobusem. Po cestě míjíme typický bílý kostelíček ve vesničce Varca, o něco větší byl i v Cavelossim. Indie je zemí, kde se setkává mnoho náboženství a jak je známo, jedním z nejrozšířenějších je Hinduismus, ale ve státě Goa převládá spíše křesťanství. Ve městech a vesnicích tedy často spatříte kostely a u domů malé kapličky se soškami Panny Marie a jiných svatých patronů. Není vijímkou ani pestrá výzdoba aut a autobusů v náboženském duchu. A čím více to okolo svatého bliká nejrůznějšími světýlky, tím lépe J ať už je to Ježíšek nebo třeba Ganéša… Nejhezčí ale je jak vedle sebe dokážou bezkonfliktně tito lidé žít.
 

Cavelossim je obyčejná plážová vesnička, mnohem klidnější než Colva. Je zde také plno restaurací a penzionů, ale pláž skoro prázdná (a tím i čistější). Samotná pláž začíná u poloostrova na kterém leží i město Vasco da Gama a táhne se kilometry a kilometry až do vesničky Cavelossim, kde jí přetíná řeka vtékající do moře. Řeka se jmenuje Sal a pramení nedaleko Margaa.

Výlet jsme zakončili v Benaulimu v jedné z restaurací. Tam jsme si oblíbili omáčku s kuřecím masem, špenátem a česnekem (Chicken Saag) se skvělými chapatami. Mají tu i zdarma wifi. S internetem je to tu někdy zvláštní. Vždy se platí, několikrát se nám vloni stalo, že v infocentrech kde internet nabízejí nám nechtěli připojit náš notebook kabelem k internetu. Museli jsme použít jejich veřejné počítače (ty jsou mnohdy strašně pomalé), navíc je většinou zakázáno cokoli do nich nahrávat nebo připojovat flasch disky atd… Takže nemožné vložit na internet fotky… Také tu mají často o něco větší taxu na wifi (40 Rps/h za internet na jejich počítači a 50 Rps/h za wifi J) cena je ovšem na naše poměry zanedbatelná…(50 Rps = 17 kč)

4. Colva Beach, Goa

 

V úterý 19. 8. 2014 vstáváme celkem brzy, okolo 9 hodiny, i když jsme se ještě pořád s časovým posunem nepoprali. Usínáme tak okolo 3-4 hodiny ranní. Dnes vyrážíme na pláž vykoupat se, po ránu tam není moc lidí. Moře je teplé a mělké. Indové jsou většinou neplavci, takže pro ně ideální, voda nám sahala tak nad kolena. Na plážích jsou stále přítomní vodní záchranáři, kteří procházejí pláž a drží hlídky na označených stanovištích. Byli jsme se podívat i na úlovek jedné z rybářských lodí, která zakotvila kousek od nás. Byl tam dav lidí, kteří si ryby a rybáře fotili…a mezi nimi, se na nás otáčí polský mladík s kloboučkem na hlavě a zdraví nás… Byl to jeden z pasažérů letadla kterým jsme přiletěli z Varšavy do Istanbulu a pak jsme  se společně opět sešli v Transfer Desk Office a řešili s personálem co bude dál.

Svět je opravdu malý J. Chvilku jsme si povídali o Istanbulu,  o cestě… On se svým otcem budou pokračovat do Madrásu, Dillí a pak letadlem do Nepálu. V mžiku se stala naše skupinka Evropanů atrakcí pláže, každý Ind se chtěl vyfotit s bělochem J …

3. Nákupy v Margau

   17. – 18. 8. 2014

Celkem rychle se rozkoukáváme, jeden den se jdeme podívat a něco nakoupit do vedlejší plážové vesničky Benaulim, tam jsme od středy (13. 8. 2014) byli poprvé na internetu… Procházíme Benaulimem a přes pláž se vracíme do Colvy. Od června do září jsou v Indii monzuny, takže není plážová sezóna, koupat se dá, je tu stále okolo 30 °C ale je polojasno, spíše až zataženo. My jsme do Goa dorazili v polovině srpna a zatím pršelo už jen pár hodin denně a to spíše v noci, když to náhodou bylo přes den tak jen poprchávalo a vždy to byla chvilka. I tak „bílých“ turistů je tu málo, jezdí se koupat spíše Indové. Na pláži i kvůli větším přílivům nejsou plážové restaurace, lehátka ani stánky. Taky je více špinavá. Prostě skoro jiná pláž…

 

V pondělí 18. 8. 2014 jsme si udělali menší výlet do Margaa nakoupit dalších pár nezbytností jako třeba prodlužovačku, kterou jsme nakonec sehnali v takovém malém zašitém elektru, kde měli plno super věciček a úžasnou sošku Zaklínače (z počítačové hry Asasin, kterou by ocenil můj brácha J), určitě se sem ještě vrátíme…. Také jsme navštívili rozlehlou tržnici „New Market“, kde jsme si hned u vstupu koupili na ochutnání indickou pálivou „klobásku“, dá se tu koupit snad vše od různých cetek, čínského textilu, ovoce, zlata, jsou tu i směnárny, doktoři, obchůdky s domácími potřebami nebo třeba sladkostmi…v jednom takovém obchůdku jsme si dokonce koupili hamburger s hovězím masem. Chuť byla docela dobrá, ale přes pálivou omáčku nemůžu s jistotou říct, že to bylo jen hovězí. Určitě to byla nějaká směs myslím, že s více druhy zeleniny smíchané do takové zelené kaše, ale jinak fajn zážitek dát si v Indii hambáče J.   

2. Cesta z Mumbaie až do Colvy

15. – 16. 8. 2014

V 5 hodin ráno přilétáme do Mumbaie. Procházíme pasovou kontrolou, před kterou musíme vyplnit informační list ohledně nákazy Ebola (jestli jsme nepobývali v kritických oblastech kde se vyskytuje, atd…), to nás docela překvapilo, příjemně, protože v Istanbulu to po nás nikdo nechtěl. A zrovna Indie si z hygieny a nákaz vekou hlavu nedělá…  Zavazadla si vyzvedáváme z pásu také bez jakýchkoliv problémů. Opouštíme letiště a čekáme na autobus, čekáme asi 20 minut, mezi tím na nás všichni koukají jako na návštěvníky z jiné planety. No jo no, na tyhle někdy celkem nepříjemné pohledy si musíme zase brzy zvyknout…  Autobus nás vysazuje někde v centru. Chceme se dostat na nejbližší velké autobusové nádraží, docela těžký úkol. Přišlo nám, že pořádně nikdo neví kde to je, rikša nás vysadila a řidič nám ukázal, že pěšky za chvíli dojdeme tam, kam chceme. Po nějaké době chůze jsme začínali mít pocit, že určitě jdeme špatně. Klaksony z rušné silnice už skoro nebyly slyšet a my se pohybovali v nějaké obytné čtvrti…kolemjdoucí nás nasměroval úplně na druhou stranu, to se nám stalo ještě asi dvakrát…Při našem bloudění vidíme nehorázné kopy bordelu úplně všude, samozřejmě slumy zakryté plachtami, papírem a jinými věcmi, které po hromadě drží jen zázrakem, ale téměř na každé střeše nechybí satelit, někdy i dva. Ale nejvíc nás udivuje pohled do tmavého kouta přístřešku, kde je na špinavé mokré zemi nasypaná hromada oškubaných kuřat (důvod proč se při této návštěvě Indie stát vegetariánem?) . Pak nasedáme do taxíku a taxikář nás ujišťuje, že ví kam chceme. Věděl, ale než jsme se vymotali ze spleti jednosměrek velkoměsta, taxametr se otáčel jako splašený, tak na jedné z výpadovek jsme se nechali vyhodit u autobusové zastávky. Tam jsme skoro hned stopli autobus co nás odvezl do Pune (cesta asi 3,5 – 4 hodiny nás oba vyšla na 400 RPS, jak byla přesně dlouhá nevím protože jsme pospávali).  Na centrálním autobusovém nádraží v Pune, hledáme spoj, který by nás odvezl do dalšího velkého města Kolhapur (stále stát Maharashtra).  Stoupáme si do opravdu hodně dlouhé fronty na jízdenky. Pomalu okamžitě nás odchytává chlapík a nabízí nám cestu jiným autobusem, jedna jízdenka za 300 RPS a dvě za 700 RPS J indická matika. Dáváme mu stejně ještě něco k dobru a on nás posazuje do malého autobusu co nás popoveze o pár ulic dál a tam na nás čeká normální velký autobus do Kolhapur. V autobuse velký přepych nebyl, klimatizace v podobě otevřeného okna nám až tak nevadila. Horší byly takové ty bílé návleky jak se dávají na sedačku v oblasti opěradla co pak máte pod hlavou…ty bílé nebyly L a záclonka podobně hnusně hnědé barvy co mě celou cestu pleskala do obličeje…  Naštěstí autobus nestačil ani vyjet z města a my už zase podřimovali (cestování a k tomu časový posun 3,5 hodiny, to fakt dává zabrat).

V Kolhapuru jsme byli okolo 20 hodiny, autobus do Panjimu nám odjížděl ve 22 h. Prošli jsme si okolí, skoukli hotely, protože jsme přemýšleli že by jsme si trochu odpočali a jeli až druhý den ráno, ale nakonec jsme ve 22 hodin odjeli do Panjimu (hlavní město Goa…konečněJ…) V sobotu 16. 8. 2014 vystupujeme na autobusáku v Panjimu, tam to dobře známe, kráčíme si přímo na nástupiště z kterého jezdí autobusy do Margaa. Jsou 4 hodiny ráno, lidí na autobusáku jen pomálu a sil ještě míň, sedáme si a opět pospáváme, autobus jede až v 6 hodin ráno. Nakonec s ještě jedním přestupem se dostáváme do cíle naší cesty do plážového městečka Colva. Autobus tam staví tak 50 metrů od pláže, od loňska to tu skoro nepoznáváme, protože je asi 8 hodin ráno, všude zavřelo a nikde ani noha. Dáváme batohy na záda a ploužíme si to posledními silami do Guesthousu, kde jsme bydleli i loni za naším přítelem Benediktem a jeho manželkou Emilií. Nemůžeme se dozvonit, tak klepeme, otevírá Emilie a s úsměvem nás zdraví… Za chvíli vylézá Benedikt a také nás rád vidí. Chvilku jsme si povídali a Emilie nám řekla, že teprve včera se vrátili z cesty z Madrásu (štěstí, že se nám cesta prodloužila o jeden den v Istanbulu, jinak bychom je doma nezastihli…). K večeru už jsme zase plni sila a jdeme do městečka na procházku a na večeři. To už se hemží lidmi, takto už Colvu poznáváme…

 

1. Český Krumlov -> Istanbul

12. – 14. 8. 2014 (Český Krumlov -> Praha -> Varšava -> Istanbul )

V úterý (12. 8. 2014) okolo 14 hodiny jsme vyrazili autobusem z ČK do Prahy, tam to šlo jako na drátkách, vyzvedli jsme si víza, tramvají a metrem jsme se dostali na autobusové nádraží Florenc, kde jsme nasedli na autobus, který nás odvezl až do Varšavy. Tam jsme dorazili ve středu v 6 hodin ráno. Vystoupili jsme na příšerném, zavšiveném autobusáku, kde se zastavil čas v době hlubokého komunismu… Domluvili jsme si taxíka na letiště, milý pán nás tam za slušnou cenu dovezl, bylo to poměrně kousek. Varšavské letiště bylo o moc hezčí. Prošli jsme tam snad každý kout, 8 hodin čekání na letadlo (odlet ve 14. 45) bylo po noci strávené v autobuse neméně náročné… Věc, kterou jsme ještě pořád nepochopili, se  stala až co už jsme seděli v letadle. Seděli jsme tedy v letadle, letušky roznášeli bonbony, meníčka, už se odpojil a sroloval takový ten průhledný tunel, jak se jím vchází do letadla, dokonce jsme byli už i připoutání a pomalu se spouštěly motory. My oba pospávali. Najednou jsme se probudili úplně a k našemu velkému údivu ostatní cestující stojí a hledají svá příruční zavazadla, i ten tunel byl najednou zase připojený… Že by jsme prospali celý 2 hodinový let J? Bohužel ne. Po chvíli jsme z kapitánova hlášení pochopili, že někdo z předchozího letu zde asi zapomněl svoje zavazadlo… To se stejně nenašlo a než jsme odstartovali, nabrali jsme hodinové zpoždění. Takže budeme mít v Istanbulu už jen asi 45 minut na přestup.

 

Jelikož jsme letěli se zpožděním, tak  přistání taky chvilku trvalo, než se nám uvolnila ranvej o výstupu z letadla nemluvím, to vždycky trvá věčnost, než se všichni zvednou a sbalí… Takže když jsme se konečně dostali z letadla ven, na informační tabuli svítilo Mumbai - Gate 226 Closed. Stejně jsme běželi snad přes celé letiště, letadlo jsme dostihli, byl připojený i ten tunel J , ale dovnitř nás už nepustili, bylo prostě pozdě… Nebyli jsme sami, jen  co jsme popadli dech, vydali jsme se hledat Transfer Desk Office, kam nás nasměřoval personál letiště. Když jsme ho konečně našli, po 2 hodinách jsme ukecali, ale vlastně nám ani nic jiného nezbylo…letenky na druhý den (14. 8. 2014) ve stejný čas tedy v 18.35 h. Naše letecká společnost nám i zdarma zařídila turecká víza, hotel, jídlo a odvoz z hotelu a druhý den zase zpět na letiště. Po obdržení nových letenek byla kancelář obstoupená dalšími naštvanými lidmi co také nestihli let. Takže nám ani nikdo neřekl co máme dělat dál, jen nám strčili nové letenky do ruky. Naštěstí nám poradila mladá polská slečna, která byla z našeho letu a ve stejné situaci. Nasměrovala nás tedy, že musíme najít Desk Hotel. Původně jsem si myslela, že to už bude ten hotel, kde budeme ubytovaní, nebo že nám tam sdělí jméno jiného hotelu s volným pokojem v areálu letiště, ale nakonec nás naložili do autobusu a odvezli docela daleko, možná až na okraj Istanbulu.

Silnice i chodníky byly prázdné, byla skoro půlnoc. Do noci svítili reklamy na obrovských moderních budovách a nasvícené vysoké minarety mešit. Na druhá straně silnice vidím na první pohled velice luxusní hotel, který měl ve jméně by Hilto. Že by nás ubytovali tam J ? Po chvíli zabočuje náš autobus na protější silnici a zastaví před tímto pětihvězdičkovým hotelem Double Tree by Hilton. Vcházíme do naleštěné přepychové haly, personál se na nás usmívá a uklání se. Opravdu až nadstandartní kompenzace od Turkish Airlines. Pokoj taky překrásný, co víc si přát když vás zdraví i televize J

Druhý den jsme si užili snídani a oběd, celý den jsme strávili na pokoji odpočinkem, ono po pravdě po dvou dnech na cestách jsme byli za postel a sprchu moooc rádi. No a v 16 hodin si pro nás přijel autobus a odvezl nás na letiště, v 18.35 odlet do  Mumbae. Strachovali jsme se jen o naše zavazadla, která jsme vlastně naposledy viděli ve Varšavě při odbavování a vyzvednout jsme si je měli až v Mumbai. Personál Turkish Airlines nás ujišťoval, že to nebude žádný problém a že zavazadla automaticky pošlou tím letadlem, kterým poletíme…