2. Cesta z Mumbaie až do Colvy

15. – 16. 8. 2014

V 5 hodin ráno přilétáme do Mumbaie. Procházíme pasovou kontrolou, před kterou musíme vyplnit informační list ohledně nákazy Ebola (jestli jsme nepobývali v kritických oblastech kde se vyskytuje, atd…), to nás docela překvapilo, příjemně, protože v Istanbulu to po nás nikdo nechtěl. A zrovna Indie si z hygieny a nákaz vekou hlavu nedělá…  Zavazadla si vyzvedáváme z pásu také bez jakýchkoliv problémů. Opouštíme letiště a čekáme na autobus, čekáme asi 20 minut, mezi tím na nás všichni koukají jako na návštěvníky z jiné planety. No jo no, na tyhle někdy celkem nepříjemné pohledy si musíme zase brzy zvyknout…  Autobus nás vysazuje někde v centru. Chceme se dostat na nejbližší velké autobusové nádraží, docela těžký úkol. Přišlo nám, že pořádně nikdo neví kde to je, rikša nás vysadila a řidič nám ukázal, že pěšky za chvíli dojdeme tam, kam chceme. Po nějaké době chůze jsme začínali mít pocit, že určitě jdeme špatně. Klaksony z rušné silnice už skoro nebyly slyšet a my se pohybovali v nějaké obytné čtvrti…kolemjdoucí nás nasměroval úplně na druhou stranu, to se nám stalo ještě asi dvakrát…Při našem bloudění vidíme nehorázné kopy bordelu úplně všude, samozřejmě slumy zakryté plachtami, papírem a jinými věcmi, které po hromadě drží jen zázrakem, ale téměř na každé střeše nechybí satelit, někdy i dva. Ale nejvíc nás udivuje pohled do tmavého kouta přístřešku, kde je na špinavé mokré zemi nasypaná hromada oškubaných kuřat (důvod proč se při této návštěvě Indie stát vegetariánem?) . Pak nasedáme do taxíku a taxikář nás ujišťuje, že ví kam chceme. Věděl, ale než jsme se vymotali ze spleti jednosměrek velkoměsta, taxametr se otáčel jako splašený, tak na jedné z výpadovek jsme se nechali vyhodit u autobusové zastávky. Tam jsme skoro hned stopli autobus co nás odvezl do Pune (cesta asi 3,5 – 4 hodiny nás oba vyšla na 400 RPS, jak byla přesně dlouhá nevím protože jsme pospávali).  Na centrálním autobusovém nádraží v Pune, hledáme spoj, který by nás odvezl do dalšího velkého města Kolhapur (stále stát Maharashtra).  Stoupáme si do opravdu hodně dlouhé fronty na jízdenky. Pomalu okamžitě nás odchytává chlapík a nabízí nám cestu jiným autobusem, jedna jízdenka za 300 RPS a dvě za 700 RPS J indická matika. Dáváme mu stejně ještě něco k dobru a on nás posazuje do malého autobusu co nás popoveze o pár ulic dál a tam na nás čeká normální velký autobus do Kolhapur. V autobuse velký přepych nebyl, klimatizace v podobě otevřeného okna nám až tak nevadila. Horší byly takové ty bílé návleky jak se dávají na sedačku v oblasti opěradla co pak máte pod hlavou…ty bílé nebyly L a záclonka podobně hnusně hnědé barvy co mě celou cestu pleskala do obličeje…  Naštěstí autobus nestačil ani vyjet z města a my už zase podřimovali (cestování a k tomu časový posun 3,5 hodiny, to fakt dává zabrat).

V Kolhapuru jsme byli okolo 20 hodiny, autobus do Panjimu nám odjížděl ve 22 h. Prošli jsme si okolí, skoukli hotely, protože jsme přemýšleli že by jsme si trochu odpočali a jeli až druhý den ráno, ale nakonec jsme ve 22 hodin odjeli do Panjimu (hlavní město Goa…konečněJ…) V sobotu 16. 8. 2014 vystupujeme na autobusáku v Panjimu, tam to dobře známe, kráčíme si přímo na nástupiště z kterého jezdí autobusy do Margaa. Jsou 4 hodiny ráno, lidí na autobusáku jen pomálu a sil ještě míň, sedáme si a opět pospáváme, autobus jede až v 6 hodin ráno. Nakonec s ještě jedním přestupem se dostáváme do cíle naší cesty do plážového městečka Colva. Autobus tam staví tak 50 metrů od pláže, od loňska to tu skoro nepoznáváme, protože je asi 8 hodin ráno, všude zavřelo a nikde ani noha. Dáváme batohy na záda a ploužíme si to posledními silami do Guesthousu, kde jsme bydleli i loni za naším přítelem Benediktem a jeho manželkou Emilií. Nemůžeme se dozvonit, tak klepeme, otevírá Emilie a s úsměvem nás zdraví… Za chvíli vylézá Benedikt a také nás rád vidí. Chvilku jsme si povídali a Emilie nám řekla, že teprve včera se vrátili z cesty z Madrásu (štěstí, že se nám cesta prodloužila o jeden den v Istanbulu, jinak bychom je doma nezastihli…). K večeru už jsme zase plni sila a jdeme do městečka na procházku a na večeři. To už se hemží lidmi, takto už Colvu poznáváme…